Psychoterapie

Psychoterapie je ozdravným procesem, který má vyléčit nebo zmírnit psychické
potíže. Je založena na důvěrném rozhovoru mezi klientem a terapeutem. Jelikož působí
na celý organismus, může vést k obnovení zdraví, pomoci při zvládání životních úkolů,
vztahových problémů a konfliktů. Psychoterapie vede k postupnému odstranění příčin
dlouho hromaděných životních problémů. Psychoterapie pomáhá klientovi porozumět
vlastnímu emočnímu prožívání, přijímat své silné i slabé stránky. Přijetí vlastního „já“ - svých
emocí, způsobu myšlení, hodnot, potřeb a vnímání světa je důležitým úkolem v procesu
psychoterapie.

Gestalt terapie: hlavní principy
Gestalt Terapie je jedním z hlavních světových psychoterapeutických směrů. Základním
principem je práce „teď a tady“. Minulost a budoucnost si uvědomujeme v přítomném
okamžiku. Tím není řečeno, že se nemůžeme dívat zpět či dopředu - často je to dokonce
nutné, ale i o tom se rozhodujeme zase jen z pozice "teď a tady".
Uvědomění je jedním ze základních pojmů gestalt terapie zároveň se jedná o metodu
jako takovou. Uvědomění vede k chápání sama sebe, vede k formulaci potřeb a k přikládání
významu prožitkům tělesným, emočním, mentálním. Můžeme se na děj dívat i jako na
způsob, jak se dostat do kontaktu s vlastní existencí v přítomnosti a rozpoznávat, co cítíme,
vnímáme, na co myslíme, jak reagujeme a jak přiřazujeme věcem a událostem význam.

Dialog v pojetí gestalt terapie je chápán jako snaha o bezprostřední setkání v přítomné
chvíli a v terapeutově otevřenosti přinášet vlastní zkušenost do vztahu s klientem. Terapeut
je svým vlastním nástrojem. Dialog nemá svůj původ v jednom z účastníků, ale vychází ze
setkání obou, aby směřoval k jedinečnému setkání mezi dvěma lidmi. Předpokládá se, že
silou dialogu může dojít k vytvoření něčeho nového a ne pouze k výměně dvou odlišných
zkušeností. „Setkáváním já a ty vzniká my, které je přesahuje.“ (Perls, 1969).

Fenomenologie: Důležitou myšlenkou, kterou gestalt terapie ve fenomenologii
objevila, byla snaha po nezaujatém přístupu k věcem takovým, jak se jeví, bez ovlivnění
předchozími zkušenostmi, zároveň ale se zachováním a uznáním významu subjektivní
zkušenosti. Snahou není skutečnost a události interpretovat, ale raději vnímat to, co se zdá
být zjevným. V terapii se to projevuje tím, že terapeutovým cílem není vysvětlovat klientovo
chování z pohledu odborníka, ale raději mu poskytovat zpětnou vazbu, sdělovat mu své
subjektivní pocity, být partnerem v dialogu.

Teorie pole: Jak klienti, tak terapeuti existují v určité, velmi konkrétní síti vztahů. Pro
terapii má se organizuje ve shodě s potřebami klienta. Změna v poli terapeut - klient pak
zpětně navozuje aspoň možnost změny v poli klienta.